Rozhovor s Milanem Vobeckým z kapely Souboj s pamětí

Rocková kapela Souboj s pamětí z Prahy slaví desáté výročí. Kapela hraje klasický rock a v jejich repertoáru naleznete i zajímavé covery. Vyslechli jsme kytaristu a fotografa Milana Vobeckého, a ten nám prozradil, jak to vlastně s tím Soubojem s pamětí je.

Ahoj Milane, vaše kapela se na rockové scéně pohybuje už 10 let, jak to plánujete oslavit?

Ahoj Tome, oslavu plánujeme, jak jinak, než koncertem, a to 15. února v pražském klubu Modrá Vopice. K oslavě jsme přizvali spřátelené kapely BOA a Houpací kůň a doufáme, že nám vyjde i překvapení pro publikum.

Všiml jsem si, že v Modré Vopici hrajete dost často, stala se vlastně vaším domovským klubem. Je to tím, že vám klub prostě sedl, nebo je někdo z produkce klubu vaším fanouškem?

Jako jediní měli odvahu nechat nás vystoupit v Praze (smích). Dobře, tak vážně – kromě toho, že jsme tam opravdu měli první pražský koncert, tak to místo máme prostě rádi a s produkční Alenkou Nebeskou nás pojí dlouholeté přátelství, takže je to vlastně od každého trochu.

Hudbou je těžké se uživit, určitě má každý z vás svou práci. Čím se živíš ty?

Nikdo z nás není profesionálním muzikantem, takže se v kapele najde řidič náklaďáku, zdravotní sestra nebo účetní. Já pracuji jako vedoucí pobočky stavebnin a věnuji se reportážní fotografii.

Jak je těžké skloubit dohromady práci, rodinu a koncertování? A jak často se scházíte ve zkušebně?

Nějak se to zvládnout dá. Větší problém je, abychom měli všichni čas. Přeci jen je nás šest a ne každému se vždy hodí navrhovaný termín zkoušky. Ale snažíme se scházet jednou týdně. A je velká výhoda, že máme stabilní zkušebnu u našeho bubeníka víceméně sami pro sebe, takže se nemusíme držet nějakého předepsaného časového harmonogramu.

Mají někteří členové i další kapely nebo se všichni naplno věnují Souboji s pamětí?

Mají. Kytarista Tom je zároveň členem kapely Stockholm Syndrome, Jitka zpívá v kapele Zuband a občas v NNZ (Nelízej namrzlé zábradlí), bubeník Honza si rád odskočí k jinému žánru a střihne si jazz s kapelou Děsband. Ale troufnu si tvrdit, že Souboj je pro všechny taková hlavní srdcovka.

Ty hraješ v kapele na kytaru. Pověz nám něco o svém nástroji.

O nástroji… a tak, myslíš kytaru (smích). Zpočátku jsem hrál na komerčně vyráběné značky, ale pak došlo k návštěvě mistra kytaráře Jirky Hájka v Kralupech a byl jsem nadobro ztracen. Takže v současné době nejvíc používám kytaru Haik Jaguar – vychází z konceptu Fendera a je naprosto boží – lehká, skvělý zvuk, perfektní dohmat a na koncertě ostatní nezdržuji dolaďováním, protože drží.

Která kapela je pro tebe srdcovka?

Jednoznačně Souboj s pamětí! Ale to jsi asi předpokládal (smích). Výčet kapel, které si s chutí poslechnu by byl docela dlouhý, ale co mám hodně rád, je kytarový projekt G3 Joe Satrianiho. Dvakrát jsem byl na živém koncertě a byl to prostě úžasný zážitek!

Vy hrajete se Soubojákama jak svoje, tak převzaté věci. Vyžadují vaši fanoušci spíše vaši vlastní tvorbu, nebo chtějí radši slyšet známé songy od někoho jiného?

Vyloženě průzkum mezi fanoušky neděláme, ono spíš záleží na akci. Když někde jedeme festivalový set na místě, kde jsme před tím nehráli, playlist je postavený spíše na naší tvorbě, pokud hrajeme někde celý večer, střídáme to. A je pěkné vidět na srazu drsné pokérované motorkáře, jak paří na rockovou verzi pohádkové písničky Když se načančám.

Makáte na hudbě celá kapela dohromady, nebo je jeden, co napíše hudbu, druhý text a ostatní už to jenom nacvičují?

Jak kdy, ale většinou je to „kolektivní vina“ (smích). Samozřejmě, nápad vychází od někoho, ale pak se toho chytneme všichni. Někdy vznikne první muzika, jindy zase text. Není zavedené nějaké „skladatelské“ pravidlo. Pamatuji si, že jsme text jednoho songu skládali po e-mailu. Jeden napsal verš, další v odpovědi připsal pokračování a během hodiny byla písnička na světě.

Tak to je hodně originální způsob psaní textů. Proč vlastně Souboj s pamětí? Jak ten název vznikl?

Jak to bývá – úplnou náhodou. Sešli jsme se jednou ve zkušebně a jestli byla nějaká blbá konstelace nebo co, každý z nás na něco zapomněl. V tu chvíli padla památná věta: „Ty vole, to je souboj s pamětí!“ A bylo to.

Za deset let jste si určitě vybudovali svůj fanklub. Máte nějaké skalní fanoušky, kteří jsou s vámi už od prvního koncert?

Náš první koncert jsme měli relativně daleko od základny, takže úplně první fanoušci byli převážně rodinní příslušníci, které jsme ukecali, aby nás jeli podpořit. Postupem času se fanouškovská základna rozšířila a jsou v ní samozřejmě i ti, kteří se dají nazvat skalními fanoušky, a když mají jen trochu čas, rádi si nás přijdou poslechnout, pokecat a třeba i trochu společně bilancovat. A to je moc fajn.

Děkuji za rozhovor a ať Souboj s pamětí dělá lidem radost ještě nejmíň další desetiletí.

Já děkuji za celý Souboj a snad mohu slíbit, že se nás jen tak nezbavíte (smích).

Autor: T. M. Kavka

Pin It on Pinterest